Co je to Boží království a co znamená ho budovat

V tomto článku se pokusím z katolického hlediska (věřím, že bude podnětný i pro nekatolické bratry a sestry) vysvětlit základní rámec pro pochopení Božího království a co to znamená Boží království budovat.

Jako katolík často slýchám výtky, že koncept 7 vrchů není katolický, protože ho přinesli evangelikálové (Loren Cunningham, zakladatel YWAM, a Bill Bright, zakladatel Campus crusade for Christ, dostali v roce 1975 stejnou vizi od Pána, aby povzbuzovali křesťany vstupovat do 7 oblastí společnosti, které nás nejvíce ovlivňují). Proto v tomto článku budu používat zejména katolické dokumenty, abych ukázal, že když je něco pravda, nezáleží na tom, jestli to vysloví katolík nebo protestant. Při studiu těchto dokumentů jsem zjistil, že papež Pavel VI. v encyklice Evangelii nuntiandi, kterou napsal v roce 1976, vyjmenovává všech 7 hor vlivu (uvidíte v článku) a povzbuzuje katolíky, aby na nich začali pracovat. Zdá se, jako by Bůh neměl problém s tím, zda jsme katolíci či protestanté, ale mluví ke všem, kteří jsou ochotni ho poslouchat. Pojďme se na to podívat. 

Papež František je známý tím, že jako první papež napsal encykliku o životním prostředí. Běžný katolík by se mohl divit, co to má společného s církví a papežem. A právě toto téma je pro mne potvrzením, že papež František má mentalitu království a že se snaží  církev v tomto způsobu myšlení posouvat. Přináší ho už ve svém prvním dokumentu Evangelii gaudium (dál jen zkratka EG) – Radost z evangelia – když ukazuje, že kázání v církvi se má vybalancovat, protože „když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Božím slově,“ přináší to disproporce (viz EG 38).  

Katolická církev někdy zapomíná kázat jednoduchou zvěst evangelia a vést lidi ke spáse skrze osobní vztah s Bohem. Papež to hned v prvních řádcích tohoto dokumentu napravuje (viz EG 3) a volá každého do osobního setkání s Ježíšem. Druhá stránka kázání evangelia spočívá v tom, že existuje i sociální rozměr evangelizace. Článek 180 začíná nadpisem: Království, které nás volá.

"Při četbě Písma se proto jasně ukazuje, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. Ani naše odpověď lásky by neměla být chápána jako pouhý součet drobných osobních gest vůči jednotlivým potřebným, což by mohlo vést k jakési formální lásce k bližnímu, tedy k řadě skutků, které by měly pouze uklidnit naše svědomí. Je nám nabízeno Boží království (Lk 4, 43); jde o to, abychom milovali Boha, který vládne světu. Nakolik bude mezi námi vládnout on, natolik bude život společnosti prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. Jak křesťanská zvěst, tak i křesťanská zkušenost mají tedy sociální důsledky." (EG 180)

Někteří lidé namítají, že církev nemá do společnosti co mluvit . Že to je jen soukromá věc. Papež jim přímo odpovídá:
"Proto od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství odsouvali do soukromé sféry jednotlivců bez jakéhokoli vlivu na život společnosti a národa, abychom si nedělali sta­rosti o zdraví institucí občanské společnosti a nevyjadřovali se k událostem, které občany zajímají. Autentická víra, která nikdy není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa, po předávání hodnot a po tom, abychom po svém odchodu zanechali po sobě něco lepšího." (EG 183)

Chci pozvat všechny křesťany a zvlášť katolíky, aby se začali zajímat o věci veřejné. Už v roce 1988 papež Jan Pavel II. v dokumentu Christifideles laici (dál jen CHL) pojmenoval dvě pokušení laiků ve vztahu ke společnosti:

Především to, že koncentrovali svůj zájem tak silně na církevní služby a úkoly, že se často vzdávali vlastní odpovědnosti v povolání, ve společnosti, ve světě ekonomiky, kultury a politiky; a dále to, že se schvalovalo nesprávné oddělování víry a života, a celkem se oddělovalo přijetí evangelia od konkrétní činnosti v rozličných záležitostech tohoto světa a této doby. (CHL 2)

Všimněte si, že papež Jan Pavel II. v článku 23 stejného dokumentu cituje papeže Pavla VI. z encykliky Evangelii nuntiandi, která přímo vyjmenovává všech 7 vrchů (kromě církve, která se bere automaticky):

Vlastním polem jejich evangelizační činnosti je rozsáhlý a obtížný svět politiky, společnosti a ekonomiky, ale i kultury, věd a umění, mezinárodního života a sdělovacích prostředků, jakož i určité oblasti, které se zvláštním způsobem nabízejí k evangelizaci, jako jsou např. láska, rodina, výchova dětí a mládeže, různé práce v zaměstnání a lidské utrpení. Čím více bude laiků formovaných evangeliem, kteří se budou cítit za tyto skutečnosti odpovědni, budou se v nich přesvědčivě angažovat a budou je rozvíjet svými odbornými znalostmi s vědomím, že musejí nasadit všechny křesťanské síly, které často leží skryty a potlačeny, tím víc tyto skutečnosti, aniž by ztratily nebo musely obětovat něco ze své lidské dimenze – dokonce často odkryjí ještě novou dimenzi transcendentní – vstoupí do služby výstavby Božího království a tedy do služby spásy v Ježíši Kristu. (CHL 23)

Někdy zaznívá výčitka, že koncept 7 vrchů není od Boha, protože se křesťané nemají chtít „zajímat“ o vrchy vlivu. 

Ten kdo takto přemýšlí, nepochopil skutečnost, že máme kralovat se srdcem služebníků a sloužit se srdcem krále. Když papež Jan Pavel II. mluví o tom, že křesťané mají vstupovat na hory vlivu a budovat království, tak říká:

"Ve světě jim Bůh zjevuje svou vůli a jejich zvláštní povolání, "aby hledali Boží království při práci na časných hodnotách tím, že je usměrňují podle Boží vůle."" (CHL 15)

V encyklice Redemtoris missio (dále jen RM) přidává: "Království poroste v té míře, nakolik se člověk naučí ve vnitřní modlitbě důvěřovat Bohu a obracet se k němu jako k Otci (srov. Lk 11, 2; Mt 23, 9), současně však musí usilovat o to, aby plnil Boží vůli." (RM 13)

"Království je založeno na požadavku změnit vztahy mezi lidmi, což se uskutečňuje tím, že se učí mít se navzájem rádi, odpouštět si a vzájemně si sloužit. Ježíš přejímá celý zákon a na ústřední místo v něm klade přikázání lásky (srov. Mt 22,34-40; Lk 10, 25-28). Království zahrnuje v sobě všechny: jednotlivce, společnost, celý svět. Pracovat pro Boží království znamená uznat a podporovat Boží dynamičnost, která je přítomná v dějinách lidstva a přetváří je. Budovat království znamená pracovat pro osvobození od zla ve všech jeho formách. Boží království je posléze zjevení a uskutečnění spásonosného záměru v celé jeho plnosti." (RM 15)

Náš boj totiž není proti tělu a krvi. Ten, který vždy toužil po tom, aby se mu lidé klaněli, a byl ochotný dát za to lidem království světa a jeho bohatství, to dělá pořád. Ale je tu jiný Král, který se nepoklonil Zlému a klíče od království získal zpět svou smrtí a zmrtvýchvstáním. A pak řekl svým učedníkům: Získal jsem tu moc zpět. A tak jděte a přinášejte království tak, jak jsem vás to učil – skrze službu!

Je tu ještě další podstatná věc, když mluvíme o Božím království. Ale pro pochopení potřebujeme proměnu mysli, čili pokání a znovuzrození. Boží království totiž není z tohoto světa. Ježíš celou svou službu začal slovy: Čiňte pokání, protože se přiblížilo Boží království (Mk 1, 15).

Ježíš nestraší lidi peklem: Čiňte pokání, protože půjdete do pekla. Říká, že realita Božího království je tak krásná, že pokud nezměníme způsob myšlení, tak se této reality nikdy ani nedotkneme. Představte si, že byste chtěli housence vysvětlit, jaké to bude krásné, když se stane motýlem. Řekli byste ji, ať si představí to nejkrásnější na celém světě. A housenka si představí pole plné zelí. Její kapacita představit si něco krásného je limitovaná její zkušeností. Proto Ježíš říká Nikodémovi: Jestli se někdo nenarodí znovu, nemůže vidět Boží království. (J 3)

Papež Jan Pavel II. v dokumentu Redemptoris misio definuje mantinely porozumění Božího království, ve kterých se chceme pohybovat, následovně:

Dnes se mluví velmi mnoho o království, ale ne vždy v souladu s církevním myšlením. Existují názory o spáse a o poslání, které by se daly nazvat "antropocentrické" v užším slova smyslu, do té míry jsou orientovány na pozemské potřeby člověka. Z tohoto hlediska má pojem království blíž k čistě pozemské a sekularizované skutečnosti a chce programově rozhodovat a bojovat za sociální, ekonomické, politické a kulturní osvobození; přitom však jeho horizontální rovina zůstává uzavře-na transcendenci. 

Aniž bychom popírali, že i v této rovině jsou hodnoty, které lze podporovat, neproniká tento okrajový názor k podstatě Božího království, takže člověk zůstává ohrožen ve své pravé a hluboké dimenzi, a stane se tak příliš snadno zajatcem čistě pozemských pokrokových ideologií. Boží království však není z tohoto světa, není odtud (srov. J 18,36). 

Potom jsou i taková hlediska, která kladou jednoznačně důraz na Boží království a označují sebe samy jako "královsko-centrické". Chtějí předkládat obraz církve, která nemyslí na sebe, která se mnohem víc zabývá tím, vydávat svědectví o království a sloužit mu. Je "církví pro druhé", říká se, podobně jako Kristus byl "člověk pro druhé". Úloha církve se opisuje tak, jako by měla jít dvojím směrem; na jedné straně má podporovat tzv. "hodnoty království", jako je mír, spravedlnost, svoboda, bratrství; na druhé straně má dávat přednost dialogu mezi národy, kulturami a vyznáními, aby se oboustranně obohacovaly a pomáhaly světu obnovit se, a tak stále více postupovaly na cestě k Božímu království. 

Vedle pozitivních aspektů ukazují však tyto názory často i negativní stránku. Obzvlášť Kristovu osobu přecházejí mlčením: království, o kterém oni mluví, je založeno na jakémsi "teocentrismu", protože – jak říkají – Krista nemohou pochopit ti, kteří nemají křesťanskou víru, zatímco různé národy, kultury a vyznání se mohou opět najít v jedné jediné božské skutečnosti, ať už je tato nazývána jakkoli. Ze stejného důvodu dávají přednost tajemství stvoření, které se zrcadlí v různosti kultur a náboženských náhledů, neříkají však nic o tajemství vykoupení. Mimoto – jak se oni domnívají – hrozí církvi nebezpečí, že bude odsunuta na okraj nebo znehodnocena, jako reakce na domnělý "ekleziocentrismus" v minulosti, neboť uvažují o církvi jako o pouhém znamení, které není oproštěno od jisté dvojznačnosti. 

Toto však není království Boží, jak je známe ze zjevení: to nemůže být odtrženo ani od Krista, ani od církve. Jak již bylo řečeno, Kristus království nejen oznámil, ale ve své osobě ho i zpřítomnil a v něm bylo naplněno. A to nejen jeho slovy a skutky: "Toto království bylo zjeveno především v osobě samého Krista, Božího Syna a Syna člověka, který přišel, »aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny« (Mk 10, 45). Boží království, to není názor, doktrína, program, který může člověk volně vypracovat, je to především osoba, která má tvář a jméno Ježíše z Nazareta, obrazu neviditelného Boha. Jestliže člověk odtrhne království od Ježíšovy osoby, pak již to není království Boží jím zjevené a posléze buď ztratí smysl království a změní se v čistě lidský a ideologický objekt, nebo dojde ke zfalšování Kristovy identity; ten se pak nejeví už jako Pán, kterému je všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15, 27). (RM 17;18)

Věřím, že nám všem tento článek pomůže lépe porozumět tomu, co to ti papežové od nás katolíků před více než 40 lety vlastně chtěli.
Kéž nás Duch Boží rozhýbe, abychom podle toho začali i jednat.

Pavol Strežo